neděle 2. června 2019

Milované Japonsko


Proč jsem si zamilovala Japonsko? Sama si pokládám tuhle otázku dost často a přiznávám, že jsem se nikdy o Japonsko nezajímala, dokud jsem se nezamilovala do Mahito. A bylo to!
Navíc v tehdejší hluboké totalitě jsem si nemohla ani ve snu nechat zdát o "obyčejném" suši.
Suši to jsem ochutnala až tehdy, když jsem přiletěla poprvé do Tokya v roce 1990.
A vůbec mi nechutnalo, jako většina divných japonských jídel.
Co jsem o Japonsku věděla?
Moje jediná znalost Japonska byla opera Madame Butterfly, kterou ale složil Ital Puccini,
Fudži-jama, velmi špatně, správně je Fudži-san, 
Tokio, zase špatně, správně je Tokyo,
Gejša rovná se prostitutka, zase chyba. Gejša je placená společnice, vysoce ceněná umělkyně.
To byly mé vědomosti a tím to haslo!

Takže je to úplně prosté: mám ráda Japonsko, protože miluju Japonce. Miluju Mahito a všechno,
co s ním souvisí. No, asi úplně všechno ne, ale skoro.
Ovšem za tu dlouhou dobu (přesně 29 let) co jsme spolu, se teď víc a víc Mahito směje a udivěně kroutí hlavou: 
"Miláčku, ty jsi víc Japonka než já Japonec!"
Často ho totiž tady poslední roky v Japonsku poučuji, jak se má chovat. A on jen žasne, 
kde se to ve mně vzalo.

Japonci se například u pokladny v supermarketu nikdy necpou ke kase. Uctivě a trpělivě vyčkají
ve frontě, až pokladní dokončí nákup se zákazníkem před nimi, a teprve na přívětivý pokyn prodavačky přistoupí na řadu s košíkem a úsměvem.
(Nákup vyndavá sama prodavačka a další asistentka prodavačky vše ukládá podle striktních pravidel 
do tašky, kterou tady k nákupu dostáváte zdarma.)
No, a Mahito "zkažený" z Čech pospíchá a dere se dopředu dle českého: "Kdo dřív přijde, ten dřív mele." No hrůza! Jak se to chová?
Když mu připomenu, že musí počkat, udiveně na mne vytřeští oči a řekne: "Ty jsi opravdu Japonka!"
A já mám z toho radost. Vůbec se neurazím.


To samé je pravidlo chodit vlevo, vyhýbat se vlevo. Protože v Tokyu je spousta lidí, tak velmi pomáhají taková pravidla plynulosti. A všichni je ve vlastním zájmu dodržují.
Na eskalátorech po jednom vlevo!
Fronta u zastávek po jednom spořádaně.
A já ze své zkušenosti vím, že to opravdu funguje. 
Opravdu je to rozdíl, než takové to české strkání při nastupování do busu nebo tramvaje. Neexistuje.

A hned při další příležitosti Mahito znovu převychovávám na japonské chování, které už asi úplně zapomněl. Nechápu...


Asi vás zajímá další příklad, tak třeba...
Není slušné, no to je skoro skandální: telefonovat na veřejnosti. Veřejné dopravní prostředky, restaurace, kavárny a všechny veřejné prostory, kde jsou okolo vás lidé. Zákaz. Tečka.
A řešení? Pokud je to možné, vyběhnout někam do "závětří", kde nikdo není a rychle hovor vyřídit,
spíše ukončit a zase se s omluvami vrátit zpět na své místo.
Mahito zvoní mobil a on si klidně v kavárně zůstal sedět a přijal si hovor a telefonoval, no to snad ne! A to, že hosté u okolních stolečků na něho nevěřícně koukají, ho vůbec nerozhodilo.
Navíc, když už, musíte se snažit alespoň mluvit co nejtišeji, ale Mahito právě něco rozesmálo a o to víc bylo okolí paf.
Když jsem mu potom vyčinila: "Jak se to chováš miláčku?", tak mi na to odpoví: "Co je to
za blbost?"
No, zlobí, čím dál víc.

I když nějaké japonské zábrany má zatím stále spolehlivě v krvi. Například by nikdy nevstoupil na tatami nebo do apartmánu či hotelového pokoje v botách. Vždycky boty dolů. Na to "kašlu"
často já. Takže tady mě zase napomíná Mahito. A má pravdu, špinavé boty zvenčí by se měly zouvat.
No, vidíte, není to občas u nás jednoduché.

Další odlišnosti, které nedělat, už jen z rychlíku:

Nesmrkejte. 
To je stejné jako s mobilním telefonem, pokud potřebujete smrkat, tak co nejtišeji a pozor,
jedině do papírového kapesníčku. Ideálně se odeberte do ústraní, nebo v klidu popotahujte.
To nevadí.

Nepodávejte ruku na pozdrav. 
Japonci nevyhledávají s oblibou tělesné dotyky
s cizími lidmi. Tak se na nikoho, koho dobře neznáte, po americku nevrhejte:), jen byste ho vystrašli.

Nezírejte po lidech, žádný oční kontakt. 
Tady vás lidé nerengenují očima, pokud si na sebe oblečete cokoliv, i když půjdete po ulici jako Pikatchu, je to vaše věc. Tak se snažte také ovládat.

Nedávejte zpropitné. 
Tady se neukážete, jaký jste grand, ale buran a navíc by vám diško ani nepřijali, pouze trapná situace.

Pokud bych měla radit, tak moje moudro na závěr zní:
Každá země má jiná pravidla a zvyklosti a nám, 
kteří přijíždíme i na skok jako hosti, by mělo být samozřejmostí si ta pravidla zjistit a pokusit se jimi řídit už jen z úcty k dané kultuře a lidem. I když pro nás může být těžké chápat souvislosti, ale věřte, že se to vyplatí!

A zkuste jeden zvyk, který mám v Japonsku nejraději.
A v Čechách ho postrádám nejvíce.
Buďte k sobě milí, zdvořilí a usmívejte se! 
Možná poznáte změnu. Když ne na okolí, tak na sobě určitě.

Vaše (skorojaponka) Radana




Žádné komentáře:

Okomentovat

(NE)NOvá koupelna

Máme moc rádi náš domeček, do kterého jsme  se přestěhovali brzy po svatbě a dali tak s Mahito definitivní vale Praze a rozhodli se žít v mé...