Proč jsem si zamilovala Japonsko? Sama si pokládám tuhle otázku dost často a přiznávám, že jsem se nikdy o Japonsko nezajímala, dokud jsem se nezamilovala do Mahito. A bylo to!
Navíc v tehdejší hluboké totalitě jsem si nemohla ani ve snu nechat zdát o "obyčejném" suši.
Japonci se například u pokladny v supermarketu nikdy necpou ke kase. Uctivě a trpělivě vyčkají
ve frontě, až pokladní dokončí nákup se zákazníkem před nimi, a teprve na přívětivý pokyn prodavačky přistoupí na řadu s košíkem a úsměvem.
To samé je pravidlo chodit vlevo, vyhýbat se vlevo. Protože v Tokyu je spousta lidí, tak velmi pomáhají taková pravidla plynulosti. A všichni je ve vlastním zájmu dodržují.
Asi vás zajímá další příklad, tak třeba...
I když nějaké japonské zábrany má zatím stále spolehlivě v krvi. Například by nikdy nevstoupil na tatami nebo do apartmánu či hotelového pokoje v botách. Vždycky boty dolů. Na to "kašlu"
Suši to jsem ochutnala až tehdy, když jsem přiletěla poprvé do Tokya v roce 1990.
A vůbec mi nechutnalo, jako většina divných japonských jídel.
A vůbec mi nechutnalo, jako většina divných japonských jídel.
Co jsem o Japonsku věděla?
Moje jediná znalost Japonska byla opera Madame Butterfly, kterou ale složil Ital Puccini,
Fudži-jama, velmi špatně, správně je Fudži-san,
Fudži-jama, velmi špatně, správně je Fudži-san,
Tokio, zase špatně, správně je Tokyo,
Gejša rovná se prostitutka, zase chyba. Gejša je placená společnice, vysoce ceněná umělkyně.
Gejša rovná se prostitutka, zase chyba. Gejša je placená společnice, vysoce ceněná umělkyně.
To byly mé vědomosti a tím to haslo!
Takže je to úplně prosté: mám ráda Japonsko, protože miluju Japonce. Miluju Mahito a všechno,
co s ním souvisí. No, asi úplně všechno ne, ale skoro.
co s ním souvisí. No, asi úplně všechno ne, ale skoro.
Ovšem za tu dlouhou dobu (přesně 29 let) co jsme spolu, se teď víc a víc Mahito směje a udivěně kroutí hlavou:
"Miláčku, ty jsi víc Japonka než já Japonec!"
Často ho totiž tady poslední roky v Japonsku poučuji, jak se má chovat. A on jen žasne,
kde se to ve mně vzalo.
Japonci se například u pokladny v supermarketu nikdy necpou ke kase. Uctivě a trpělivě vyčkají
ve frontě, až pokladní dokončí nákup se zákazníkem před nimi, a teprve na přívětivý pokyn prodavačky přistoupí na řadu s košíkem a úsměvem.
(Nákup vyndavá sama prodavačka a další asistentka prodavačky vše ukládá podle striktních pravidel
do tašky, kterou tady k nákupu dostáváte zdarma.)
No, a Mahito "zkažený" z Čech pospíchá a dere se dopředu dle českého: "Kdo dřív přijde, ten dřív mele." No hrůza! Jak se to chová?
Když mu připomenu, že musí počkat, udiveně na mne vytřeští oči a řekne: "Ty jsi opravdu Japonka!"
A já mám z toho radost. Vůbec se neurazím.
To samé je pravidlo chodit vlevo, vyhýbat se vlevo. Protože v Tokyu je spousta lidí, tak velmi pomáhají taková pravidla plynulosti. A všichni je ve vlastním zájmu dodržují.
Na eskalátorech po jednom vlevo!
Fronta u zastávek po jednom spořádaně.
A já ze své zkušenosti vím, že to opravdu funguje.
Opravdu je to rozdíl, než takové to české strkání při nastupování do busu nebo tramvaje. Neexistuje.
A hned při další příležitosti Mahito znovu převychovávám na japonské chování, které už asi úplně zapomněl. Nechápu...
Asi vás zajímá další příklad, tak třeba...
Není slušné, no to je skoro skandální: telefonovat na veřejnosti. Veřejné dopravní prostředky, restaurace, kavárny a všechny veřejné prostory, kde jsou okolo vás lidé. Zákaz. Tečka.
A řešení? Pokud je to možné, vyběhnout někam do "závětří", kde nikdo není a rychle hovor vyřídit,
spíše ukončit a zase se s omluvami vrátit zpět na své místo.
Mahito zvoní mobil a on si klidně v kavárně zůstal sedět a přijal si hovor a telefonoval, no to snad ne! A to, že hosté u okolních stolečků na něho nevěřícně koukají, ho vůbec nerozhodilo.
Navíc, když už, musíte se snažit alespoň mluvit co nejtišeji, ale Mahito právě něco rozesmálo a o to víc bylo okolí paf.
Když jsem mu potom vyčinila: "Jak se to chováš miláčku?", tak mi na to odpoví: "Co je to
za blbost?"
za blbost?"
No, zlobí, čím dál víc.
I když nějaké japonské zábrany má zatím stále spolehlivě v krvi. Například by nikdy nevstoupil na tatami nebo do apartmánu či hotelového pokoje v botách. Vždycky boty dolů. Na to "kašlu"
často já. Takže tady mě zase napomíná Mahito. A má pravdu, špinavé boty zvenčí by se měly zouvat.
No, vidíte, není to občas u nás jednoduché.
Další odlišnosti, které nedělat, už jen z rychlíku:
Nesmrkejte.
To je stejné jako s mobilním telefonem, pokud potřebujete smrkat, tak co nejtišeji a pozor,
jedině do papírového kapesníčku. Ideálně se odeberte do ústraní, nebo v klidu popotahujte.
To nevadí.
jedině do papírového kapesníčku. Ideálně se odeberte do ústraní, nebo v klidu popotahujte.
To nevadí.
Nepodávejte ruku na pozdrav.
Japonci nevyhledávají s oblibou tělesné dotyky
s cizími lidmi. Tak se na nikoho, koho dobře neznáte, po americku nevrhejte:), jen byste ho vystrašli.
Nezírejte po lidech, žádný oční kontakt.
Tady vás lidé nerengenují očima, pokud si na sebe oblečete cokoliv, i když půjdete po ulici jako Pikatchu, je to vaše věc. Tak se snažte také ovládat.
Nedávejte zpropitné.
Tady se neukážete, jaký jste grand, ale buran a navíc by vám diško ani nepřijali, pouze trapná situace.
Pokud bych měla radit, tak moje moudro na závěr zní:
Každá země má jiná pravidla a zvyklosti a nám,
kteří přijíždíme i na skok jako hosti, by mělo být samozřejmostí si ta pravidla zjistit a pokusit se jimi řídit už jen z úcty k dané kultuře a lidem. I když pro nás může být těžké chápat souvislosti, ale věřte, že se to vyplatí!
A zkuste jeden zvyk, který mám v Japonsku nejraději.
A v Čechách ho postrádám nejvíce.
Buďte k sobě milí, zdvořilí a usmívejte se!
Možná poznáte změnu. Když ne na okolí, tak na sobě určitě.
Vaše (skorojaponka) Radana
Žádné komentáře:
Okomentovat